
Pěkný příběh. Taky se pochlubím, když se tu probírá nestíhání. Jenže u mě to je spíš lemplovství. Tak bych potřebovala spíš kurz proti blbosti.
Já, coby nezaměstnaná, mám dlouhodobě klidový režim "vono se to nepo...e, nějak to dopadne". Včera nám měli přijít měřit spotřebu tepla (paní majitelce se asi zdá, že platíme málo a mohli bychom trochu přitlačit). A protože se v blízké době budeme stěhovat, tak to u nás vypadá jako ve skladišti (nová lednice, trouba a varná deska + další a k tomu milion banánovek), neumyté radiátory (ty jsem samozřejmě nemohla tak nechat, když na ně pánové budou koukat, a když už budou u těch oken, tak musím přelíznout alespoň parapety) a běžný bordel (jako nevyluxováno, vana by to taky potřebovala...) a zvířecí bordel (ryby, morčata a pes) a hora nádobí (protože, co bych to myla hned, když to může počkat). Už den před tím jsem na to mrkla a říkala si, že se na to musím podívat, abych se nestrhala. A protože mám ten režim "vono se to nepo...e, nějak to dopadne", tak jsem se na to vyflákla a radši se brouzdala na internetu s tím, že se na to mrknu ráno. Včera ráno jsem to zhodnotila, že se to nepo...e, že to udělám odpoledne. Odpoledne jsem se probrala ve čtvrt na tři a šla jsem na věc normálním tempem (měli přijít mezi čtvrtou a pátou), ve tři mi došlo, že to asi všechno nestihnu. Tak jsem nasadila tempo "šílený výraz ve vočích deseti splašených kobyl", zpotila jsem se u toho jak dveře od chlíva, jazyk na vestě a skoro bych řekla, že se ze mě muselo i kouřit, a ve čtyři jsem byla hotová. Byla klika, že přišli v půl páté, takže jsem naštěstí stihla vychladnou, opustila mě rudá barva v obličeji a i ten šílený výraz v očích. A teď už mám zase režim „vono se to…
EDIT: A co jsem tu smolila ten sloh, tak jsem si málem připálila oběd, zapomněla jsem na kafe, je jak psí čumák, a když jsem ho ochutnala, tak se mi stáhla huba, protože jsem si ho ani neosladila. Když se daří, tak se daří.
