Na včerejší den jsem se těšila už delší dobu a nemohla jsem ani dospat. Budíček na sedmou ranní byl zbytečný - stejně jsem vstávala o půl hodiny dřív. V klidu jsem si popíjela kávu, když jsem se rozhodla podívat se, jak mi jede MHD, abych stihla v klidu dojet na nádraží. Když tu na mě vykouklo upozornění, že je omezen provoz tramvají i trolejbusů v obou směrech (viz
www.krimi-plzen.cz/… ) a já se tedy nemám jak dostat na nádraží.
Odložila jsem nedopitou kávu, rychle se oblékla a s větou "Radši zdrhám dřív čtyřkou a zbytek dojdu, než aby mi ujel vlak." jsem vyrazila na nádraží. Samozřejmě provoz zprovoznili cca pět minut poté, co jsem vyrazila - jak jsem se dozvěděla až na nádraží, kde jsem strašila už 45 minut před pravidelným příjezdem.
Tak jsem vytáhla mobil, napsala své spolucestující sms, aby dala echo v jakém vagónu sedí a jakou kávu chce vzít. Reakce veškerá žádná. Říkám si "OK, nechce kafe, alespoň ušetřím." Na panelu odjezdů se objevuje nástupiště s mým vlakem. Za minutu jsem už nahoře a pozoruji okolní cestující - dva španělé, tři japonci, pět němek, nepočítaně vracejících se z páteční večerní akce a nějaká ta rodina, co chce na výlet. Začínám uvažovat o tom, zda tu vůbec ještě žije nějaký čech nebo jsem tam sama. A v tu chvíli firma Času Dost, tedy pardon, České Dráhy zahlásí zpoždění 15 minut. "Pohoda," říkám si. To nažene. Jdu dát na rybičky echo. Jakmile ho vložím, mění se zpoždění na 30 minut. O chvíli později na 45 - to už hlásí technickou závadu na nějakém zabezpečovacím nesmyslu a já, celá promrzlá, si jdu koupit další kávu. Už mě ani nepřekvapuje, že se zpoždění natahuje na 60 minut.
Za zázrak se dá považovat, že vlak opravdu přijíždí a následně i odjíždí. Spolucestující sice nevím kde sedí - neb se mi stále neozvala na sms - tak si sedám do nejbližšího volného kupé. Chvíli po rozjetí koukám do uličky (přes ztmavená skla), když tu ji vidím, jak prochází vlakem a zřejmě mě hledá. Tak jsme se alespoň našly. Přisedá ke mně a vychází najevo, proč mi nereagovala. Ona ani nemohla - nechala mobil doma. Na tom ale nezáleží, hlavně že jsme se našly.
A tak si sedíme, vlak ujíždí, probíráme vše možné i nemožné. Když tu spolucestující pronese něco ve smyslu, že se ještě může stát, že zastavíme a dál to nepojede. A co myslíš, deníčku? Ano, v tu chvíli vlak zpomalil a zastavil. Pak se sice rozjel, ale jen proto, aby dojel do zastávky. Průvodčí už procházel vlakem a hlásil: "Mašina kaput, přestupte si na druhé nástupiště, tam za chvíli pojede vlak na Prahu."
Tak jsme všichni vylezli z vlaku, došli na další nástupiště, nasedli do vlaku a vyrazili dál. Spolucestující měla zakázáno vtipkovat na téma rozbitých strojů a možnosti, že nedojedeme a tak jsme do Prahy a posléze do Pinty dorazily.
Zpátky už to bylo nudné - vlak jel celou dobu a domů jsem dorazila na čas. Ale i tak, deníčku, to byla úžasná sobota!
Tvá Lenička