Pro vlacek, ivaha a další:
Lidé, čtěte
No jo, když ono to letí... O problematice určování pancéřníčků z druhové skupiny elegans jsem publikoval podrobný článek v Akváriu teráriu 12/2002. Když jsem se na něj teď podíval, tak na něm není třeba měnit vůbec nic, jen by se do seznamu literatury daly připsat další novější citace. Vkládám ho sem celý, ale bohužel bez fotek, protože tehdy to vše byly diapozitivy, které nemám přeskenované.
Jaroslav Hofmann
Pancéřníčci ze skupiny „elegans“
Joachim Knaack (2002) popsal nový druh pancéřníčka – Corydoras bilineatus. Obecně to není nic ojedinělého, ale konkrétně tento popis dále relativizuje pojmenování, pod nímž v akváriích chováme a rozmnožujeme pancéřníčky ze skupiny „elegans“ označované nejčastěji jako Corydoras nanus nebo Corydoras napoensis, ale také Corydoras undulatus, Corydoras elegans či dokonce Corydoras latus, který zřejmě vůbec do skupiny „elegans“ nepatří (viz níže). Proč?
Corydoras bilineatus, pancéřníček dvoupásý, pochází z Bolívie, ze systému horního toku Rio Mamoré. Je to „krátkorypý“ druh o celkové délce 4,3–6,3 cm, tvarem těla, zbarvením a kresbou zřetelně patřící do skupiny „elegans“. Jeho základním charakteristickým znakem jsou dva zářivě světlé podélné pruhy na bocích, vzniklé spojením světlých teček, které začínají za skřelemi a zasahují až na bázi ocasní ploutve. Typický je sexuální dimorfismus jak ve velikosti (samice jsou delší a zavalitější), tak právě ve zbarvení – samice méně nápadné, celkově světlejší až našedlé, s méně kontrastní kresbou. Pro obě pohlaví je typická zlatě lesklá klínovitá skvrna v týle před hřbetní ploutví. Kresba v hřbetní ploutvi je u tohoto druhu velmi variabilní – někteří jedinci (obou pohlaví) mají v hřbetní ploutvi černou skvrnu, jiní síťovitou tmavou kresbu, výraznější u samců.
Blízce příbuzných s nově popsaným druhem je několik druhů skupiny „elegans“ uvedených v prvním odstavci. Morfometrické a meristické údaje získané od typových jedinců těchto druhů nejsou natolik početné, aby umožnily statistické vyhodnocení, přesto se zdá, že by se nově popsaný C. bilineatus mohl od příbuzných druhů v některých meristických znacích odlišovat – konkrétně v počtu drobných štítků před trnem tukové ploutvičky (1–2 u C. bilineatus, 3 u C. napoensis, 4 u ostatních) a v počtu štítků na bocích (C. bilineatus 21 v horní a 20 v dolní řadě, C. elegans 22/19, C. undulatus 22/20, ostatní 23/20).
Údaje o rozdílech ve zbarvení a kresbě, včetně kresby v hřbetní ploutvi, je třeba posuzovat s jistou rezervou, protože je známo, že vnitrodruhová variabilita těchto znaků v závislosti třeba na věku či pohlaví může být značná a naproti tomu mezidruhové rozdíly ne vždy příliš výrazné. Připomeňme si stručnou charakteristiku nejpodobnějších druhů:
Corydoras undulatus (pancéřníček vlnopruhý): žije jižněji, až v oblasti La Platy (Argentina, Paraguay, Uruguay); v kresbě je zpravidla vytvořen pouze jeden souvislý podélný zlatavý pruh ve spodní části boků, v horní části tvoří kresbu pás světlých skvrnek, často vlnitě prohnutý; u nás se ryby pod tímto jménem (což ještě neznamená, že jde opravdu o tento druh) objevují čas od času již celá desetiletí.
Corydoras elegans (pancéřníček žlutý): žije v brazilské části Amazonie kolem Téfé a Codajas, v Peru, Ekvádoru a Kolumbii, v Peru a Ekvádoru sympatricky s pancéřníčkem napským (viz dále); typický je pro něj tmavý kýlovitý dorzolaterální pás, přinejmenším většina samců má charakteristickou kresbu v hřbetní ploutvi (dva až tři tmavé příčné proužky a mezi nimi světlejší linie teček). U nás se opět toto jméno objevuje mezi chovateli a v literatuře odedávna; přinejmenším v 70. a 80. letech 20. století ale patřila alespoň většina takto označovaných ryb k jiným druhům, nejčastěji k následujícím dvěma; skutečný pancéřníček žlutý se u nás začal občas objevovat v importech od počátku 90. let.
Corydoras nanus (pancéřníček drobný) ze Surinamu a Corydoras napoensis (pancéřníček napský) z Ekvádoru a Peru: tyto dva druhy jsou z celé skupiny chovány nejčastěji a nejčastěji se také zaměňují jak mezi sebou, tak s jinými druhy. Výraznější rozdíly ve zbarvení mezi nimi nejsou. Zarske již v r. 1988 upozornil na rozdíly v kresbě v hřbetní ploutvi, které se dodnes hojně objevují např. na nejrůznějších internetových stránkách – C. nanus má mít v hřbetní ploutvi nepravidelnou síťovitou kresbu, zatímco C. napoensis černou skvrnu (zejména dospělí samci). Osobně jsem ale už mnohokrát viděl ryby označované jako C. napoensis, které černou skvrnu v hřbetní ploutvi neměly. Stejně tak pod označením C. nanus se někdy objevují i jedinci se skvrnou… Své pojmenování (Nijssen a Isbrücker, 1967) získal C. nanus proto, že standardní délka (tj. bez ocasní ploutve) všech původních typových jedinců se pohybovala v rozmezí pouze 18,8–24,3 mm. Už v r. 1970 ovšem Nijssen ve své revizi surinamských druhů rodu Corydoras připustil, že jméno nebylo vybráno nejšťastněji, protože všichni typoví jedinci, podle nichž byl druh popsán, byli nedospělí. V uvedené revizi Nijssen také popisuje dva dospělce se standardní délkou 44,7 a 43,1 mm. Z uvedeného vyplývá, že ve velikosti rozhodně nelze mezi C. nanus a C. napoensis hledat rozdíly. Velmi zajímavé jsou Nijssenovy údaje o vzhledu hřbetní ploutve u těchto dvou dospělých ryb, pravděpodobně samce a samice: „U předpokládané samice pokrývá prvních pět měkkých paprsků v hřbetní ploutvi tmavě hnědá skvrna… U druhého jedince je v hřbetní ploutvi nepravidelná kresba zachycená na obrázku.“ Podle příslušného obrázku bych uvedenou kresbu označil za složenou z podélných proužků až síťovitou. Jinými slovy – zdá se, že jedinci C. nanus mohou mít v hřbetní ploutvi jak skvrnu, tak kresbu z proužků, čímž „Zarskeho rozdíl“ bere poněkud za své. Podle Fullera (2001) se zdá, že by rozlišení obou druhů mohlo být možné podle juvenilního zbarvení mláďat ve věku kolem jednoho měsíce (později se již zbarvení obou druhů sbližuje) – mláďata C. napoensis mají jeden silný tmavý podélný pruh táhnoucí se středem těla od zadního okraje skřelí a zasahující až do ocasní ploutve, nad ním i pod ním vždy v jedné řadě uspořádané jednotlivé tmavé skvrny a po jedné skvrně v horním a dolním laloku ocasní ploutve; mláďata C. nanus nemají v tomto věku na těle ani jeden souvislý pruh, nýbrž jen tři pásy skvrn, dva podélné proužky v hřbetní ploutvi a jeden až dva příčné pásky v ocasní ploutvi.
Nově popsaný druh C. bilineatus je totožný s rybami, které byly v druhé polovině 90. let označovány především v Německu jako C. latus. Tato informace si zaslouží podrobnější vysvětlení. Corydoras latus má opravdu smůlu. Pod jeho jménem již v akvaristice vystupovaly nejrůznější ryby nejrůznějšího vzhledu, aniž byl skutečný druh zřejmě kdy dovezen. Na konci 80. a počátkem 90. let 20. st. byli jako C. latus chybně označováni pancéřníčci, které v r. 1993 Evers opatřil kódem C5 a v r. 2001 Knaack vědecky popsal jako nový druh Corydoras pantanalensis. Tyto ryby byly dovezeny počátkem 90. let i k nám, podrobně jsem se jimi i s fotografiemi zabýval v AT 12/2001. Od roku 1995 se pak začaly jako C. latus označovat v Německu pancéřníčci, které přivezl ze své cesty do Bolívie v r. 1993 W. Seuss – jsou vyobrazeni v Aqualogu (Glaser, Schäfer a Glaser, 1996), Seussově knize (1997) a velmi podrobně představeni v časopise DATZ Schindlerem a Eversem (2000), identické jsou s nimi zřejmě rovněž ryby, které byly na počátku 90. let dováženy do Evropy z Peru pod označením Corydoras sp. „San Juan“. Tyto ryby nyní Knaack popsal jako nový druh C. bilineatus. Jako C. latus byly původně označovány proto, že odpovídaly některým rybám uloženým pod tímto jménem v zoologických muzeích v Amsterodamu a v Berlíně. Skutečný Corydoras latus byl ovšem vědecky popsán Pearsonem v r. 1924 na základě jediného exempláře odchyceného autorem popisu o tři roky dříve na nepříliš přesně určené lokalitě v systému Rio Beni, který je dnes uložen ve sbírkách Kalifornské akademie věd. Knaack po podrobném průzkumu přírodních lokalit dospěl k závěru, že ryby označované v druhé polovině 90. let jako C. latus patří k jinému druhu, než jaký popsal tímto jménem v r. 1924 Pearson. Jedinci uložení ve sbírkách v Amsterodamu a Berlíně patří podle Knaacka v některých případech k nově popsanému druhu C. bilineatus, u jiných je třeba prostudovat jejich možnou příslušnost k druhu C. aeneus. Původní jedinec, podle něhož Pearson popsal druh C. latus, nepatří podle Knaacka vůbec do skupiny „elegans“, nýbrž do skupiny „reticulatus“.
Co z toho plyne pro akvaristy? Především skutečnost, že údaje o úspěšných odchovech lze přejímat jen s určitou rezervou, neboť ne vždy je jisté, ke kterému druhu doopravdy dané ryby patří. S výjimkou importovaných jedinců se známým přírodním nalezištěm je druhové určení obtížné, v případě dvojice C. nanus – C. napoensis takřka nemožné.
Například pancéřníčci dovezení v 90. letech z horního toku Rio Mamoré z okolí města Santa Cruz (pravděpodobně dnešní C. bilineatus) se úspěšně vytřeli v akváriu při teplotě 23 °C, vodivosti kolem 750 μS/cm a pH kolem 7,5. Na typové lokalitě C. bilineatus, rovněž u Santa Cruz, byla v říjnu 2001 voda o teplotě 27,3 °C, pH 7,51 a vodivosti 946 μS/cm. Knaack ovšem chytal tento druh celkem na 37 lokalitách; teplota vody se celkově pohybovala v rozmezí 18,2–29,1 °C, pH 6,71–8,40 a vodivost 24–946 μS/cm. Schindler s Eversem uvádějí na lokalitě C. „latus“ (tj. zřejmě opět dnešní C. bilineatus) v blízkosti Montera severně od Santa Cruz teplotu vody pouhých 16 °C, vodivost 255 μS/cm, pH 7,6, celkovou tvrdost 4 °N a uhličitanovou tvrdost 5 °N. Podle Knaacka se C. bilineatus tře v akváriích snadno, ale konkrétní postup závisí na lokalitě původu. Ryby z typové lokality vyžadují po delší období (2–3 měsíce) chov v chladné vodě (18–19 °C), poté zvýšení na 20–22 °C doprovázené opakovanými přídavky čerstvé vody a podáváním tučnější potravy. Ryby ze severozápadní bolivijské nížiny kolem Trinidadu potřebují teplotu v průměru o 3 °C vyšší.
Ryby patřící podle všeho k druhu C. napoensis se bez problémů třou v pražské vodovodní vodě o celkové tvrdosti 14 °N, uhličitanové tvrdosti 4 °N a pH 7,5 (Lánský, 2000). Podmínkou úspěšného odchovu je zřejmě čerstvá voda. Nejvhodnější je odchov jiker v průtokové nádrži, jinak je třeba u jiker několikrát denně měnit třetinu až polovinu vody. Fuller (2001) uvádí pro C. napoensis obdobné podmínky (pH 7,4, CT 12 °N, UT 4 °N, teplota 23,3 °C), zatímco C. nanus vyžaduje vodu měkčí a kyselejší, což ostatně odpovídá jeho surinamskému původu (pH 6,8, CT 6 °N, UT 3 °N, teplota 23,3 °C). Stejný autor rozmnožil i další dva druhy z této skupiny, C. elegans a C. undulatus, voda měla až na teplotu stejné vlastnosti – CT 11 °N, UT 3 °N, pH 7,0; teplota v prvém případě 21,1 °C, ve druhém 22,7 °C.
Problematika skupiny „elegans“ je jen malou ukázkou stavu, v němž se nacházejí malí pancéřníčci rodu Corydoras a který může vyřešit pouze úplná revize nejen tohoto rodu, ale všech rodů z podčeledi Corydoradinae.
Jaroslav Hofmann
Výběr z literatury:
Fuller, I.A.M. (2001): Breeding Corydoradinae Catfishes. IFE, Kidderminster.
Glaser, U., Schäfer, F., Glaser, W. (1996): Aqualog – all Corydoras. Verlag A.C.S., Mörfelden Walldorf.
Knaack, J. (2002): Corydoras bilineatus, n. sp. Aquaristik aktuell 10, 4, 50–56.
Lánský, J. (2000): Rozmnožování pancéřníčků – přednáška.
Seuss, W. (1997): Die faszinierende Welt der Corydoras. Landbuch Verlag, Hannover.
Schindler, I., Evers, H.-G. (2000): Nicht erkannt oder falsch benannt: Corydoras latus. DATZ 53, 6, 26–31.
Zarske, A. (1988): Neue und seltene Panzerwelse. Aquarien Terrarien 35, 7, 227-230.